 |
| Profesor Jan Župa |
- Profesor Jan Županič (nar. 1972) je český historik. Specializuje se především na dějiny šlechtických elit rakouské monarchie a dějiny habsburské říše v 19. a 20. století. Působí v Ústavu světových dějin Filozofické fakulty a na katedře občanské výchovy a filozofie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Souvisí to s podobou elity rakouské monarchie. Mnoho jedinců, kteří se zabývají šlechtictvím, na to pohlíží romanticky. Šlechtic je někdo, kdo byl jiný, privilegovaný, titul se získával za výjimečné zásluhy. Jenomže toto se ani zdaleka nezakládá na pravdě.
Jak to?
Musíme odlišovat mezi šlechtou, jak existovala před rokem 1848, a šlechtou po tomto roce. Šlechtictví není žádná duševní hodnota, ale právní stav. Šlechtic je příslušníkem privilegované vrstvy, která se uvnitř ještě dělila. V roce 1848 je zrušen stavovský systém, je stanovena rovnost před zákonem, tak vyvstává otazník, jestli je ještě potřeba šlechta. Tuhle otázku neřeší jen v Rakousku, ale ve všech evropských státech. V Norsku o zrušení šlechtictví rozhodli již roku 1814. Panovník zákon sice vetoval, ale parlament ho přehlasoval a šlechta byla roku 1821 zrušena. V Dánsku se tituly nepoužívají od poloviny 19. století.
O zrušení titulů se uvažovalo už za Rakouska? V Rakousku se o tom uvažovalo už v letech 1848 a 1849. Dokonce se o tom hlasovalo v parlamentu a neprošlo to většinou jediného hlasu. Hlasy pro zrušení tu byly už dlouho. Nová, liberální společnost chápe, že je někdo oceněn za zásluhy řádem nebo titulem, ale nechápe, proč má být tento titul dědičný.
Jak se to řešilo v zemích, kde nebyly tituly zrušeny?
Postupným procesem. Například v Británii se od 60. let dědičné tituly prakticky neudílí. Jedinou výjimkou byl roku 1990 manžel Margaret Thatcherové Denis. Titul Sir získal třeba hudebník Paul McCartney. On je šlechticem, jeho děti ne. Udílení jen osobního šlechtictví bylo obvyklé i v části dnešního Německa.
Proč se tahle změna nepovedla i v Rakousku-Uhersku?
Není vyloučeno, že kvůli Uhrám. Podle tamních zvyklostí muselo být šlechtictví dědičné. Proto také nedocházelo k nobilitacím žen, se kterým se u nás setkáme. Odporovalo to zvyklostem v jedné části monarchie. Navíc stát měl zájem na vytváření loajální vrstvy monarchie, a tu samozřejmě měla šlechta tvořit.
Češi tituly nedostávali?
Dostávali. Zejména vojáci, úředníci, vědci či podnikatelé. U politiků to byl problém vzhledem ke vztahu k Vídni. Palacký šlechtický titul nepřijal, Rieger přes odpor rodiny ano, až když byl mimo aktivní politiku.
Jak je to dnes, hrozí někomu trest, když bude používat zděděný šlechtický titul?
Nehrozí, ale tohle je spíše otázka na právníka. Tituly nejsou povoleny, ale neexistuje žádná sankce. Existuje právní vakuum. Titul vám úřad nezapíše do občanky, ale když budete mít na vizitce napsáno vévoda, což řada mnohdy falešných šlechticů dělá, tak nehrozí žádný právní postih.
Reagovala šlechta nějak na zrušení titulů? Bojovala za svoje tituly?
Šlechta nebyla jednotná. Aristokracie, nejbohatší skupina staré šlechty, která představovala kastu sama o sobě, si nepotřebovala nic dokazovat, byla elitou monarchie.
Co jim republika nedala, nemůže jim vzít...
Pro jednu svou knihu jsem dělal několik rozhovorů s potomky několika aristokratických rodin. Potvrzovali, že jejich předci se cítili jako „Starorakušané“. Tedy že pro ně byl vždycky důležitější vztah k panovníkovi a monarchii než jazyk, kterým mluví, nebo státní příslušnost. Zasáhla je ztráta titulů, ale víc rozpad monarchie, rozpad jejich životního světa. Je to stejné, jako zasáhl generaci našich rodičů rozpad Československa.
Co zbytek šlechty?
To byli převážně novošlechtici, lidé, kteří získali titul za vynikající zásluhy. Někteří dokonce nebyli ani moc zámožní a pouze erb a predikát je odlišovaly od ostatních. Právě na ty dopadlo zrušení titulů nejvíce. Často začali používat pomlčku, která spojila jména a predikát. Místo šlechtice Špačka ze Starburgu tu byl pan Špaček-Starburg. Dodnes je tahle forma jména častá zejména v Rakousku.
Měli tihle lidé šanci se v Československu uplatnit?
Neplatilo to absolutně. Velmi negativní vztah byl k bývalým šlechticům třeba v zahraniční službě. Několik aristokratů se do ní dostalo až později, když se ukázalo, že československá diplomacie má velkou diskontinuitu. Naši diplomaté byli talentovaní, pracovití, ale „no name“. Zejména aristokratické jméno a příbuzenské vazby otevíraly mnohé dveře, plebejcům pevně uzavřené. Na ministerstvu zahraničí je dochováno několik složek bývalých zaměstnanců rakouské zahraniční služby s Benešovým přípisem, který jim zastavil kariéru. Ale existuje řada příkladů lidí s titulem, kteří udělali kariéru, třeba Josef Šimonek. Viceprezident Škodových závodů získal šlechtický titul při odchodu do penze v roce 1918. Po vzniku Československa se vrací do firmy, stává se i senátorem. Bez ohledu na získaný titul.
Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/slechta-slechticky-titul-zakon-o-zuseni-rozhovor-historik-jan-zupanic-13v-/domaci.aspx?c=A181210_111358_domaci_mpl
Když jste úředník, tak pracujete pro stát, totéž v armádě. Když jste podnikatel, tak vyděláváte pro sebe, a to stát nezajímalo. Mít továrnu, zaměstnávat tisíce lidí, exportovat do zahraničí, platit daně už nestačilo. Bylo potřeba něco navíc. Naprostá většina těchto lidí tak získala šlechtické tituly díky příspěvkům na dobročinnost. Konkrétní sumy a účel těchto investic se těžko dohledává, ale šlo o statisíce korun, které plynuly na budování nemocnic, kulturu, školství a podobně. Stát neměl prostředky na podobné akce, nikdo tehdy neřešil sociální problematiku, neexistovalo ministerstvo práce a sociálních věcí. Někteří dokonce věnovali státu cenné umělecké či přírodní sbírky, i to byla zásluha, za kterou se platilo šlechtickým titulem. Podobných příkladů je řada.
Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/slechta-slechticky-titul-zakon-o-zuseni-rozhovor-historik-jan-zupanic-13v-/domaci.aspx?c=A181210_111358_domaci_mpl
Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/slechta-slechticky-titul-zakon-o-zuseni-rozhovor-historik-jan-zupanic-13v-/domaci.aspx?c=A181210_111358_domaci_mpl
